Na samém východě Irska leží vesnička Átha Fhirhia. Domky v ní vypadají jako všude jinde v tom kraji, jsou kamenné, porostlé květinami a mechem, a pár stovek metrů od posledního z nich začínají písečné přesypy oceánu. I lidé tam vypadají jako kdekoli jinde u moře, voní solí a kůži mají zbrázděnou větrem.
Většina obyvatel vesničky se živí rybařením, takže malý přístav je plný plachetnic a rybářských lodí. Kdo nerybaří, prodává turistům suvenýry od moře. Co na tom, že místní mušle nejsou tak velké a barevné jako ty z jihu, bylo by hloupé čekat něco příliš zvláštního ve zdejších studených vodách.
Kdybys sem přijel na vandr, pravděpodobně by to bylo v červenci nebo v srpnu, kdy je tu vcelku teplo. Dal by sis rybu – a to dokonce i v případě, že ryby nejíš, protože cokoli jiného by bylo pro místní naprosto nepochopitelné – a koupil by sis malou a ne tak zcela barevnou mušličku na památku. Pak by ses podivil nad zákazem koupání – tady přece nejsou nijak velké vlny ani žraloci nebo medúzy a počasí je pěkné – a šel by ses projít po okolních lukách, přičemž bys rychle došel k závěru, že se moc není na co dívat. Žádná stáda dobytka, žádné cinkání zvonků, dokonce ani polodivocí poníci, kteří jsou obvykle k vidění ve všech takových vesničkách. Nakonec by sis tedy vyfotil západ slunce nad oceánem a racky čekající na zbytky od rybářů a ráno bys vyrazil pěšky nebo autobusem dál, na nějaké jiné a zajímavější místo, někam, kde mají alespoň výletní loďky, které vyvezou turisty na oceán.
Takhle nějak by to bylo. Pokud… pokud bys sem náhodou nezavítal koncem října.
҉
„Pozor, ustupte! No tak, slečno, uvolněte cestu váženému panu Neidinovi,“ poklepal obtloustlý majitel jediného obchůdku v Áthě na rameno blonďaté turistce na podpatcích. Dotyčná slečna se rychle prosmýkla davem ke svému příteli. „To je ten lovec koní, miláčku, vidíš?“ „Teď ho nefoť, Clairie, je to trapné.“ Turistka se nasupeně otočila. „Ale proto jsme sem přijeli, znovu už tě sem nedostanu, to je mi jasné, a tohle je rarita, kterou jinde neuvidíš.“
Místní rybáři se nad mladou dvojicí pohrdavě ušklíbají, sami ale taky natahují krky, aby na mistra Neidina dohlédli. Je vysoký, dobře stavěný, spíš charismatický než hezký. Hlavně je to ale lovec a cvičitel koní. Těch koní, kvůli kterým nikdo v okolí nechová krávy, ovce ani poníky. Těch koní, kvůli kterým platí celoroční zákaz koupání. Na moře vyjíždějí jen lodě rybářů, kteří vědí, co riskují. Protože dokonce i mistru Neidinovi může kůň utéct. Nebo se některý za bouře prostě vynoří z vln. Pak není dobré být nikde poblíž.
Teď je ale podzim v plném proudu a moře zpívá koním do krve. Do stájí putují dodávky masa oproti zbytku roku skoro dvojnásobným tempem. V malých domcích se u místních ubytovávají turisti, kteří se přijeli podívat na tradiční dostihy prvního listopadu. Mořští koně jsou i jindy ďábelsky rychlí, ale tohle dobou jsou nejrychlejší. Což je taky první důvod, proč je tu každý rok víc a víc diváků. Ten druhý je poněkud temnější – lidé chtějí vidět krev. Nahlas by to nepřiznali, ale jsou už takoví.
Mohla bych ti vyprávět o dostizích, jaké se jinde na světě neuvidí. O tom, jak mistr Neidin každý rok od poloviny října chytá nové koně, kteří přišli s mořem, a jak je pak celý rok cvičí, aby na ně pak při příštích dostizích vsedli jezdci a pokusili se zvítězit. Mohla bych ti vyprávět o vítězích, kteří ze své výhry žili v Áthě roky a roky, i o těch, kteří odsud prostě odjeli a už se nikdy nevrátili. Jedni i druzí si pak až do konce života vážili každého dne.
Pak bych ti samozřejmě mohla vyprávět o těch, které jejich koně zanesli do vln. O jezdcích, co zmizeli pod hladinou hladce a plynule, o těch, kteří se probojovali blíž k pláži, takže je stačili vytáhnout – ale už bez spodní půlky těla, a nakonec o těch, které jejich koně shodili do písku, a sežrali je přímo na trati. Mořští koně nikdy neběhají tak docela rovně, vždycky táhnou trochu na stranu – k moři.
Budu ti ale vyprávět jiný příběh, takže většinu krvavých historek z dostihů v Áthě Fhirhie můžeš zapomenout. Většinu.
҉
„Tohle bude šampion,“ hodnotí jeden z budoucích jezdců koně, kterému mistr Neidin právě uvázal poslední smčku konopné ohlávky. Statný ryzák koulí krví podlitýma očima a hrabe kopyty v písku. Neidin mu po těle jezdí kouskem ocele a brouká u toho. Koni z hřívy i z ocasu ještě visí chaluhy a písek pod ním je vlhký. Foťáky cvakají, zatímco Neidin vede hřebce dál od břehu, jeho hřebčín stojí půl míle do vnitrozemí.
„Vyfoť mě s ním,“ dere se vpřed ta blonďatá slečna, „mistře, jen chviličku s vámi a s tím úchvatným koněm.“ Je to okamžik. Kůň se pohne rychlým, skoro hadím způsobem, turistka křičí, rameno zalité krví. Její přítel panikaří, ale to už se mezi lidmi protáhne doktor Dain, který je touhle dobou stále v pohotovosti. Neidin zklidní ryzáka a beze slova ho vede pryč, tentokrát turisté uhýbají tak rychle, že to spíš vypadá jako útěk. Konečně pochopili, jak snadno by mohli přijít na řadu oni. Místní se pomalu rozcházejí, první letošní krev na sebe nedala dlouho čekat.
„Nu, slečno, a je to zašité,“ doktor si spokojeně prohlíží svou práci, „já tu pracuju celý život, mohla jste z toho vyjít daleko hůř. A nebo vůbec,“ dodá ještě zlehka a stehy překryje obvazem. „Tihle koně jsou fascinující, úchvatní a smrtonosní, jsou jako bouře. Ale moře je volá, vždycky, za každých okolností. Uděláte dobře, když si to zapamatujete.“ Poslední věty už pronáší nahlas i k ostatním divákům, kteří klopí oči k narudlému písku.
I ty uděláš dobře, když si to zapamatuješ. Můžeš zapomenout na pokousanou turistku a jejího přítele s foťákem. Můžeš dokonce zapomenout i na krvavý dostih. Ale na volání moře zapomenout nesmíš.
҉
„Tak jsme domluveni. Zítra dorazím s přívěsem, asi kolem osmé. Vyhovuje?“ Štíhlý chlapík v obleku natahuje ruku k mistru Neidinovi. „Musíme vyrazit brzy, máme dalekou cestu, z Port Láirge nám ve tři hodiny odplouvá loď do Brestu.“
„Vzpomínám si, čeká tam váš cirkus, že?“ Mistr Neidin si uvážlivě změří muže před sebou. „Rozhodně z něj bude dobrý kůň, je silný a hlavně učenlivý, pracoval jsem s ním celou zimu. Dál od moře nebude dělat takové problémy. Dávejte pozor hlavně na lodi, stále konopná ohlávka, ocelové stěny stání a dostatek masa.“
„Budu na to dbát. Máme letos před sebou hlavně Francii a pak asi Švýcarsko a Rakousko, samé vnitrozemské záležitosti. Na potíže by snad nemělo dojít.“
҉
V den, kdy z přístavu Port Láirge na jihovýchodě Irska vyplul trajekt s ryzákem na palubě, na větší části pevniny sněžilo. Byla polovina února a nad mořem to ledově táhlo. Pan Alexandr Caines si ale nestěžoval. Celou cestu do Brestu strávil u speciálně upraveného boxu svého nového koně. Nechal si sem i přinést jídlo, zachumlaný do několika dek. „Budu ti říkat Pèlerin Roux, hodí se to k tobě.“
҉
S každou minutou, která ubíhala pod koly auta s koňským přívěsem, stoupal neklid jeho řidiče. Cirkus, který Alex Caines řídil, stál u Châteaulin, což bylo od moře kus cesty, takže by se situace měla teoreticky zlepšovat. Teoreticky. Z přívěsu se namísto toho ozývaly rány a teskné kňourání, které místy připomínalo kvílení moře. Alex Caines právě přemýšlel, zda je opravdu až tak dobrý nápad odvážet mořského koně dál od vody, než však mohla myšlenka někam zapadnout, ozvalo se z přívěsu mnohem důraznější zadunění. Následoval skučivý zvuk a pak ticho.
Alex zastavil u krajnice a přeběhl dozadu. Když otevíral přívěs, musel se nutit k obezřetnosti a klidu, jak chtěl už už vědět, co se stalo. Konečně pohlédl do ocelí vystuženého vnitřku boxu a zůstal opařeně zírat. Hned vedle krvavého zbytku hovězího se choulil nahý mladík s temně rudými vlasy a lapal po dechu.
҉
„To tedy naprosto nedokážu pochopit,“ vyštěkla Alais a odhodila si z obličeje černou kadeř. „Nejdřív si vydupeš, že pro nového koně pojedeš až do Irska, jako kdybychom snad měli peníze na rozhazování, a potom místo toho přivezeš nějakého floutka, který nic neumí a navíc pravděpodobně vůbec nemá všech pět pohromadě.“ Alex se ji pokusil chlácholivě obejmout, ale než mohl něco říct, Alais se mu vyškubla, vběhla do maringotky a práskla za sebou dvířky.
Alex se ohlédl po chlapci. Pèlerin Roux – jak ho i představil zbytku cirkusu, nakonec, proč taky ne – stál u ohrady s koňmi a hleděl na ně. On vůbec na všechno jen hleděl.
Jeho zaměstnanci se spokojili s tím, že je němý. Beztak už si mysleli, že je blázen. Cirkusu se v posledním roce nedařilo nijak hvězdně, pár dobrých štací je ale mělo čekat letos. „Jenže co divákům ukážeme, když žádný úchvatný mýtický kůň v manéži nebude.“ Alex se otočil zpět ke koňskému výběhu, Pèlerin Roux už ale u ohrady nestál.
҉
„Hni se! Go! Rychleji! Já to balím, taková lenivá potvora, to svět neviděl. Znova! Go!“ Nad hlavou flekatého křížence araba práskl bič Dicka Wrighta. Arab se nedal vyvést z míry, třepal hlavou a vyhazoval zadníma, jeho neochota k práci by už nemohla být zjevnější. „Kde jsme k tomuhle přišli, proboha... Co sem lezeš, kluku, pokope tě!“
Nový přírustek cirkusu Caines se už ale protáhl pod hrazením. Poněkud váhavě se zastavil kousek od krotitele, oči však nespouštěl z koně. Zvláštní hrdelní broukání zalétlo až ke vchodu, kde stál ředitel. Arab našpicoval uši a přešel do volného klusu. Broukání se změnilo v nápěv a arab se zastavil před Pèlerin Rouxem.
„Nějak ses nezmínil, že sis přived novýho koňáka,“ uplivl si Wright. „Nevěděl jsem to,“ volal za ním Alex Caines, ovšem bez výsledku. Richard Wright se s nikým dlouho neloučil a brzy zrána zmizel. Snad se vrátil zpátky do Států. Nebo taky ne. Nikdo to nevěděl, protože nikomu nechyběl. Práce s koňmi ale od té doby vzala v cirkusu Caines úplně jiný směr.
҉
Karavana zastavila tři kilometry před Innsbruckem. Poslední noc mimo město, zítra jsou očekáváni v samém centru, kde si postaví stan přímo v městském parku. Dokonce i výběhy pro zvířata budou mít maximální možnou velikost – město se mohlo ochotou přetrhnout. Až sem se z Francie donesly zprávy o zázračném krotiteli koní Pèlerin Rouxovi.
V cirkuse mu mezitím začali říkat Pele. On jim ovšem neříkal nijak, protože z něj za celých pět měsíců nevyšlo jediné slovo. Většinu času trávil u koní. Cvičil je a broukal jim – jiné zvuky nevydával – a taky je hřebelcoval, krmil je a čistil jim boxy v maringotkách, i když se mu snažili vysvětlit, že od toho je tu stájník. S Pelem nikdo nepohnul, a tak se o to už ani nikdo nesnažil.
Jeho první výstup viděli diváci v Rennes. Úspěch byl obrovský, přidávali dvě představení, než už opravdu museli pokračovat, protože je čekali v Angres. Následovaly Tours, Orléans a Paříž, kde byli celý měsíc. Po Troyes a Dijonu už si celá Francie povídala o koních, kteří dokáží z místa naskočit do cvalu, dovedou si lehnout a zůstat zcela bez hnutí a pak zvedají nohy do téměř nemožných pozic, zatímco přecházejí manéž, přičemž se ani nedotknou artistů, co leží porůznu na zemi. Vrcholem pak byl kůň, který od pohledu nevypadal nijak zvlášť dobře. Flekatý kříženec araba přinášel Pelemu věci po jediném gestu ruky, následoval ho, kamkoli se hnul, vozil krasojezdkyně i diváky – nikdo z nich nepotřeboval otěže či sedlo – a dokázal ržáním přivolat ostatní koně cirkusového stáda, kteří se pak seřadili podle velikosti, mezi nimi i poníka, který jinak účinkoval s klauny a neposlouchal vůbec nikoho. Lidé se sjížděli zdaleka.
V průběhu července projeli Švýcarskem. Zdrželi se v Bernu, Zürichu a v St. Gallen, občas ale i v menších městech. Innsbruck byl jejich první rakouské působiště. Poslední večer před vjezdem do města byl jako obvykle plný očekávání. Kytary zněly dlouho do noci. A za Pelem přišel Alex Caines.
҉
„Je milé, že tě najdu vždycky tady,“ usmál se ředitel a pohladil po nose araba, v jehož boxu Pele seděl. Vždycky před vjezdem do města přicházel Alex „na kus řeči“, což byl ovšem pouze slovní obrat, poněvadž Pele nemluvil. Zato ale poslouchal, alespoň Alexovi to tak připadalo.
„Alais mi pořád nemůže odpustit, že jsme nezajeli na sever Itálie. Ale však ji znáš, ona mi nemůže odpustit vůbec nic. Zničená konvice nebo odchod Dicka Wrighta, pro ni v tom není žádný rozdíl. Víš, myslím, že by to bylo lepší, kdybychom měli děti. Možná je už čas se někde usadit, co já vím, cirkus by někdo převzal...“ Flekatý arab si tiše odfrknul.
҉
„Sem s tou lahví, Grimme.“ Alais se natáhla po víně, kterého si právě zavdával zástupce jejího muže. „A kdepak máš mužíčka? Hm?“ Grimm se ušklíbl na Larise a Ednu, kteří seděli hned vedle. „Panu řediteli už nejsme dost dobrý, he? No jo, holt každej nemůže být koňák Pele.“ Grimm na ni přes oheň zamrkal. Pro Alais tohle ovšem dobrá společnost byla, proto mu úsměv pomalu oplatila.
҉
„Rád bych prostě jen tak dělal, co opravdu chci, aspoň někdy. Víš, že jsem taky kdysi jezdil? Teď už na to není čas. Ale chybí mi ta rychlost, ten pocit svobody. Však rozumíš, viď, Pele?“
Pele rozuměl. Seděl – jako vždycky – opřený o dřevěné pažení strakáčova boxu, zatímco se zvenku ozýval zpěv a smích. Cirkus stál před Drážďanami. Před hodinou odešel starosta, který je tu byl i s celou městskou radou uvítat. Zprávy sem přišly z Mnichova a asi i z Jeny a Chemnitzu. Cirkusáci tu byli vítáni.
҉
Napoprvé si Alais myslela, že to Grimm nemůže myslet vážně. Odmítla ho, má přece manžela. Časem ale začala přemýšlet i nad jinými věcmi. Nad tím, co chce a co ne. Nad zábleskem barev v šedi jejího života. Nad jedinečným pocitem být chtěná, žádaná.
Lásky se její úvahy nijak netýkaly. Svého muže milovala už před dávnou dobou, a byla příliš chytrá, než aby se zamilovala do někoho, jako byl Grimm. Byl jako kus látky ve větru. Přechodná záležitost.
҉
„Velevážené publikum, občané Berlína. Uvidíte divy největší a zázraky nejroztodivnější. Jen pro vás zde dnes vystoupí akrobati a krasojezdkyně, kaskadéři i tanečníci. Maestro Rein vám předvede umění magie a Ole Lví král vás provede drezůrou šelem. A pak samotný vrchol představení – zázračný krotitel koní Pèlerin Roux, špička tohoto umění v Evropě i ve světě.“
҉
Alais si na sobě popotáhla tyrkysový trikot. Neseděl jí. Jako by snad potřebovala ještě nějaký další důkaz současné situace. Nahlédla do manéže. Grimm zrovna sekundoval klaunovi, který se snažil přesvdčit poníka Dannyho, aby předal kytici růží ženě v přední řadě. Divačka rudnula, ostatní tleskali a následoval výbuch smíchu, když Danny ukousnul pár růžových květů přímo pod nosem překvapené dámy.
Alais si připadala podobně. Jako by místo růží i ona dostala jen trnité stonky. Musí s ním mluvit.
҉
„Děláš si ze mě blázny? Jsi dospělá ženská, kurva, přece víš, jak to chodí. Za dveřmi máme Berlín, tak hejbni zadkem a najdi tam doktora, co tě toho zbaví.“ Odpor v Grimmově obličeji je tisíckrát výmluvnější, než všechna ta slova. A Alais by ho opravdu ráda poslechla a spravila to všechno. Nějak.
҉
„Alais se ode mě odtahuje čím dál víc. Grimm na mě tlačí, že musíme zvládnout do zimy ještě Dánsko. Že prý v Kodani vyděláme balík. Stejně mu jde jen o trávu nebo bůhvíco, má tam nějakou důležitou spojku a myslí si, že to nevím. Pele... Pele? Posloucháš mě?“
Pele neposlouchá. Alex mluví a mlčí a mlčí a mluví, ale k Pelemu nic z toho nedoléhá. Vnímá jen tiché šumění. Neví, jestli to šumí jeho krev nebo něco tam venku, ale šumění je všudypřítomné. Jsou na předměstí Hamburku.
҉
„Představení bylo úchvatné. A nejlepší byl ten váš krotitel koní. Jako by slyšel, co si ti koně myslí, když jim zpíval. Kam že to odsud jedete? Bremerhaven? Měli byste raději projet Frísko a Holštýnsko. A co přímo Španělsko? Tam koně umějí ocenit.“
҉
„Bremerhaven je naše pravidelné publikum, Grimme. Zapomněls, jak nás loni podrželi a pozvali nás? Bez nich bychom to tu mohli rozpustit.“
„Dánsko a další skandinávské státy jsou daleko bohatší, Alexi, takový kšeft...“
„Já jsem tu ředitel. A říkám, že slib Bremerhavenu dodržíme. Na sever můžeme potom.“
҉
Pele stojí u ohrady a pozoruje pasoucí se koně. Na obzoru září světla Bremerhavenu. Ale. Ještě. Dál. Zpívá. Ono. Je konec září.
҉
„Už jsme tu druhý týden. Takhle se zasekáme v Evropě až do jara.“ „A ještě týden tu budeme, Grimme, protože tak zní smlouva. Tvoje zájmy se cirkusu vůbec netýkají, nedělej ze mě idiota. V Kodani máš hlavního distributora toho svého svinstva a já se nebudu podílet na...“ Proti Alexově tváři letí pěst.
҉
„Je čas. Už mu to říct musím,“ přesvědčuje se Alais. „Alex vždycky chtěl děti, pochopí to. Přece jsem ho nemohla dát pryč. Nemohla.“ Alais mine poslední maringotku a v dunách za koňským výběhem uvidí dvě známé postavy. Rozhazují rukama a vítr od moře k ní občas přinese zvýšené hlasy. Zase se hádají kvůli dalším štacím. Jí na tom ale nezáleží, už dávno ne. Konečně přesvědčila sama sebe, že jí Alex odpustí. Konečně našla odvahu, aby mu o všem řekla. Byla na samém vrcholku duny, když se Grimm poprvé rozpřáhl.
҉
Alais křičí. Možná ale křičí jen racci a rybáři v blízkém přístavu. Rozhodně ale křičí moře. Pak šeptá. A pak znovu křičí.
҉
Pelemu se ze rtů vydere sten. Stájník Ole se po něm polekaně otočí. „Je ti dobře? Pele? Máš nějaký záchvat? Co tě bolí?“ Sténání přechází v tiché kvílení. Vítr přináší vůni soli a všechna ocel i konopí jsou daleko, předaleko. Lidské pohyby se mění v napůl hadí, napůl koňské. Kvlílení sílí a moře odpovídá šepotem i křikem. Nezapomněls?
҉
Během chvilky se ke stájím seběhli všichni, kdo byli v doslechu. Z cesty tmavě rudému koni, který se proti nim vyřítil z proražených vrat, uskakovali na poslední chvíli, všichni ale nebyli dost rychlí. Laris se drží za bok zalitý krví – chybí tam kus masa. Stella má prokousnuté předloktí, z Edniny halenky zbyly cáry, pod nimiž má přes žebra škrábance po zubech.
Na podlaze stáje našli Ola. Na hlavě mu chybí kus kůže i s vlasy. Moře kvílí a světla Bremerhavenu mu blikají v odpověď.
҉
Třetí rána Alexe poslala do vln dřív, než si vzpomněl, že by se měl bránit. S námahou se vyhrabal nad hladinu a další ránu ustál, zatímco usilovně mrkal, aby dostal z očí vodu a krev. Rozpřáhl se, ale minul, a pak už bylo pozdě, možná bylo pozdě celé měsíce předtím. Dvě ruce ho škrtily a přes obličej se mu znovu přelila mořská voda. Vzpomněl si na Alais a hlavou mu probleskla manéž, pak si ale kupodivu vybavil studenou pláž u vesničky Átha Fhirhia.
Najednou je všude okolo spousta lesklé rudé srsti. Alex splynul s mořem někde mezi provazci hřívy a cvakáním zubů.
Když Maestro Rein, dva akrobati a akordeonista doběhli za Alais na vrchol duny, pořád ještě civěla na místo, kde Grimm topil jejího muže a kde se pak moře zavřelo za rudým hřebcem. Nikdy v životě neviděla, že by se něco pohybovalo tak rychle, jako když kůň zabořil zuby do Grimmova obličeje a stáhl ho pod hladinu.
҉
„Co si teď počneme? Bez Alexe nemáme šanci. A bez Peleho? Vždyť byl naše hlvní eso.“
Alais si povzdechne. Nikdo neví, kam Pele zmizel, ačkoli ona má svou malou teorii, která je tak šílená, že se Alais neodvažuje cokoli říkat nahlas. Stejně by jí nikdo nevěřil, ani Laris, Stella nebo Edna, které kůň taky pokousal. Jedině Ole by do toho mohl vnést trochu světla, ale je v takovém šoku, že si vzpomíná jen na to, jak byli s Pelem ve stáji, a pak už nic.
Alais si položí ruku na břicho, což dělá v poslední době často. Je to uklidňující. „Zůstaneme u Bremerhavenu do jara,“ řekne pak nahlas. „Našetřeno máme dost a místní nás tu nechají. Dáme dohromady nový program a pojedem dál. Cirkus Caines se jen tak nevzdá!“ Alais už se dávno nebojí.
҉
Na letošní dostihy mořských koní se sjelo mnoho lidí a právě první zvědavci, kteří se ráno den před dostihem samotným courali po pláži, našli tmavě rudého hřebce, kterého na přinesl oceán.
Hřebec se nehýbal, přesto se ho ale báli. Až mistr Neidin došel ke koni dost blízko na to, aby viděl, že dýchá. Bok i nohy měl kůň podřené o útesy, ale žil.
A stejně tak žil i muž, který ležel napůl schovaný pod koňským tělem. Doktor Dain se pokoušel představit si, jak dlouho ten člověk asi musel být ve vodě s masožravým koněm a jak to vůbec přežil, nakonec toho ale nechal a radši se soustředil na problémy známého charakteru. Zašil rozbitou hlavu, ošetřil podlitiny a škrábance a pak už jen čekal, až klesne horečka.
Rezavý mořský kůň se vzpamatoval rychleji. Hovězí v něm mizelo závratným tempem a při pohledu na jeho rudou srst a nezaměnitelný elán si Neidin snadno vzpomněl na koně, kterého před časem prodal, i na jeho kupce. Neidin tedy koně krmil a na konopném laně ho vodil na procházky. Nic víc, koneckonců, nebyl to jeho kůň.
҉
„To jsem rád, že jste se konečně uráčil probrat,“ usmíval se doktor Dain a podával Alexovi hrnek kouřícího čaje. „Nakonec tedy žijete vy i ten kůň.“
„Kde je? Je v pořádku?“ vyrazil te sebe Alex, zatímco mu hlavou poněkud chaoticky vířily vzpomínky na cestu mořem. Kterou přežil, navzdory vší pravděpodobnosti. „Je v péči Neidina, čeká, až se dáte dohromady,“ ušklíbl se doktor, „takový příběh je tady zcela originální, a to jsem si myslel, že už o těch potvorách vím všechno.“
҉
Alex zlehka pobídl Pèlerin Rouxa do klusu. Bylo další krásné jaro a traviny na dunách kvetly drobnými bílými kvítky. Peleho krok se lehce stočil k moři, Alex uvolnil posed a koňská kopyta pročísla vodu. Zázrak, říkali lidé ve vesnici, a měli pravdu. Jedině Alex mohl nechat svého koně klusat v příboji, aniž by se musel bát o život. Jedině Alex si chodil se svým koněm do stáje povídat, přičemž sedával na zemi v jeho boxu. Jedině Alex mohl na hřbetě mořského koně vozit třeba i kovářovu sedmiletou dcerku Fayette. A jedině Alex se svým koněm nikdy nejel dostihy. Vypravili se místo toho na výlet daleko po pobřeží. Každý rok.
҉
Po projížďce se vrátili zpátky k Neidinovu hřebčínu. Alexe práce s koňmi těšila. Znovu měl vítr ve vlasech a svobodu pod jazykem. Pele měl zase dobrou stáj. A Neidin byl dobrý zaměstnavatel, moc toho nenamluvil, ale pracoval od srdce, stejně jako Alex.
Do dvora vjížděl na kole spolu s nimi i Jakob, který dělal ve vsi pošťáka. Jako vždycky působil poněkud usmoleně, ale už z dálky mával novinama.
„Do Dublinu přijel cirkus, cirkus Caines!“ Alex sebou trhl a navedl Peleho směrem k Jakobovi.
„Co tam ještě píšou, Jaku?“
„Že má ten cirkus na pevnině dlouhou tradici a že v Irsku jsou poprvé. Ředitelkou je ženská, co se to po ní asi jmenuje, Alais Caines, je tu s ní rozhovor.“
„Tak z něj něco přečti, Jaku, buď tak hodný.“
„Stojí tu, že převzala cirkus po svém muži, který před pár lety tragicky zahynul. Do Irska prý přijeli na jeho počest. A největší atrakcí je čtyřletá krasojezdkyně. To je něco. Jé, a má takhle dlouhé jméno? Alexandra Grimma Caines. Připadá mi to jako příliš moc písmen pro tak malou holčičku. Je to dcerka té ředitleky, tak asi do těch písmen ještě doroste. Ale stejně, to by jeden nevěřil, ve čtyřech letech krasojezdkyní.“
Věcí, kterým by Alex nevěřil, už ale na světě nezůstalo mnoho. Proto tedy namísto patřičně vyjádřeného údivu prostě jen pokývl Jakobovi a zamířil s Pelem ke stáji, usmíval se přitom jen docela maličko.
A kdybys tam nakonec přeci jen jel, právě tak bys ho našel. S úsměvem ve tváři, s rudým koněm po boku a se zrádným mořem v zádech. Na to moře nesmíš nikdy zapomenout. Nikdy. To ale jen v případě, že bys tam jel. Přeci jen.