VESMÍR MYŠI

Amfora tmy. Chetitské zrno, 
dosud žírné. Černá hudební kulisa 
hlíny. Katedrála značkovaná močí, 
pamětní bobky setrvají jako 
elementární částice. 

Srdce bije od leknutí k leknutí. 

Uvnitř pancéřoví červíci 
a mutace v chromozomu 11. 
Nahoře kůry netopýří, 
Jupiter čtvernohý, mlžinatý, 
ozubené kolečko jistoty. 

On nedá pelichati kožíškům, 
aniž lámání páteře dopustí. 
A až milostiplné zoubky naše 
zaskřípají v zanedbatelné minutce 
smrti naší 

a naše sazové očičko, 
postaveno na roveň 
mrtvé bulvě ukřižovaného člověka, 
bude zrcadlit 
Prapůvodní Bahno, Věčné Spočinutí, 

On odpoví velebným hlasem na něco, 
nač se nikdo neptal.