Venku byla noc
jako kniha bez písmen.
A řešetem města
věčná tma prokapávala ke hvězdám.
Říkal jsem jí,
nechoď tam,
čeká tě jen past
a uhranutí
a marné úpění kožíšků.
Říkal jsem jí,
nechoď tam,
nač chceš
to nic?
Ale otevřelo se okno
a ona šla,
černá kočka do černé noci,
rozpustila se,
černá kočka v černé noci,
tak se rozpustila –
a nikdo ji už nikdy neviděl.
Ani ona sama sebe ne.
Jen slyšet je ji
někdy,
když je ticho
a severní vítr
a nasloucháme
hluboko v sobě.